Malá rodinná CHS Havanských psíků, border colií a belgických ovčáků
O nás:
Chovu BO a havanských psíků se věnujeme od roku 1989, chováme Groenendaely a Tervuereny, snažíme se o odchov zdravých štěňátek s vyrovnanou povahou, vhodnou pro výcvik, sport a výstavy. Naše odchovy dosáhly mnoho desítek zkoušek a mnoho desítek šampionátů z celého světa a sbírají úspěchy i v Belgii a Francii. Nechlubíme se importy, ale vlastními odchovy.
O plemeni:
HAVANSKÝ BIŠONEK
Je malý společenský psík, výška cca 27 cm, váha kolem 5 kg. Má delší mírně vlnitou srst, povolené jsou jakékoliv barvy, srst nelíná a nevyžaduje střihovou úpravu. Havaňáček je veselé sportovní stvoření, navzdory tomu, že se jedná o společenského pejska vhodného i do malého bytu, je přesto dostatečně robustní, aby miloval procházky a hru s Vámi a Vašimi dětmi. Několik havaňáčků v ČR se dokonce věnuje Agility, což je sport, kde pejsek pod vedením svého psovoda překonává sadu překážek.
Havaňáček je prostě usměvavý pejsek, který se s Vámi bude rád bavit. I přesto, že mu doma přezdíváme "smetáček", nepatří k těm druhům společenských psů, které je třeba hýčkat na podušce a v natáčkách. Ne, že by rád nespinkal v postýlce :-), to samozřejmě miluje, ale budete-li chtít vyrazit na malý výlet, rád půjde s Vámi a možná budete i překvapeni, co toho ten malý pejsek vydrží.
Co se mi na havaňáčkovi velmi líbí je kromě jeho veselé povahy také absolutní neagresivita. Není to holt hlídací pes, to ne, ale fakt, že se nebude domáhat prvního místa ve smečce, že vůbec nezná, co to je zavrčet na pána, nebo se po něm ohnat, ten jistě ocení každý, kdo chce mít nekonfliktního kamaráda. Protože i mnoho společenských plemen (malí teriéři, jezevčíci, apod.) má snahu si prosazovat svou proti rodině vrčením a někdy i zuby. Toho se u havaňáčka nedočkáte, protože jakákoliv agresivita je mu cizí.
A nakonec není to také jen pejsek pro ozdobu a mazlení. Je to pejsek velmi chytrý, kterého lehce naučíte řadu povelů pro milé rodinné soužití i pro sportovní využití. Občas je to možná pejsek až trošku vychytralý (hlavně když jde o piškotky :-), ale můžete si být jisti, že Vás svými kousky rozesměje.
Na péči je celkem nenáročný, i přesto, že to je malý pes, je (jak jsem již výše zmínila) poměrně robustní a tak mu nedělají žádné potíže vycházky ve špatném počasí, není příliš přecitlivělý ani k bolesti, ani k chorobám. Prostě vydrží toho skoro tolik, jako větší pes.
I při krmení není moc náročný, sní malé množství přiměřeně kvalitní stravy, není vybíravý. Pamlsky samozřejmě miluje, ale jako u každého malého pejska je třeba odměňovat s mírou, aby z bišonka nebyla koulička.
Péče o srst se skládá z pravidelného česání, my češeme 2x týdně, pokud se držíte zásady, že nejdůležitější je srst pořádně rozčesat od kůže, pak to bohatě stačí. K česání používám hřeben s otočnými zuby a pudl kartáč (kartáč s drátky). Za normálních okolností koupu naše fenly 1x měsíčně a to také stačí k tomu, aby byli stále krásní a voňaví.
HISTORIE BELGICKÝCH OVČÁKŮ
Ovčáci podobní belgickým ovčákům se v Evropě vyskytovali již kolem roku 1650. Byli to středně velcí psi, odolní a přizpůsobiví drsným podmínkám, nenároční na stravu, dychtiví pracanti. Jejich úkolem bylo přesouvání stád a ochrana dvora. Psi se vyznačovali špičatým čenichem, špičatýma ušima a krátkou srstí v obličeji. Jejich zbarvení a srst byly proměnlivé.
Podobní psi se vyskytovali i na území Belgie, ovšem nikdo o nich nemluvil jako o belgických ovčácích. Nebyli ještě považováni za plemeno. Obrat přinesl rok 1891, kdy několik přátel ovčáckých psů vytvořilo v Bruselu spolek pro čistokrevný chov tamějších psů pod názvem "Club du chien de berger belge". Tento klub byl od doby svého založení až po dnes registrován a podporován Societé Royale Saint Hubert.
První akcí klubu bylo shromáždění 117 ovčáků na "výstavě" v areálu veterinární školy v Cureghemu. Tam profesor Reul vytyčil znaky plemene: tři varianty srsti - dlouhosrstá, hrubosrstá, krátkosrstá a zbarvení černá, tmavošedá, hnědě žíhaná s a nebo bez tmavěžlutých odznaků a také kalně šedobílá; ucho vzpřímené, výška v kohoutku 55 cm. Stanoveným znakům odpovídalo 40 psů, kteří byli vytipováni jako vhodní k dalšímu chovu, mezi nimi bylo sedm černých, dlouhosrstých. Profesor Reul také doporučil mezi sebou spojovat psy se stejným druhem srsti, nehledě k jejich barvě.
V roce 1895 byla dovolena už jen černá barva pro dlouhosrsté, červenohnědá pro krátkosrsté a šedá pro hrubosrsté. Z chovu bylo proto v samých počátcích vyloučeno velké množství cenných jedinců, kteří neodpovídali novým normám. Jejich majitelé si založili vlastní klub a poctivě produkovali psy ve všech odstínech hnědé, šedé a černé. Změna standardu způsobila sloučení obou klubů a nadále se belgičáci chovali v následujících variantách:
- groenendael - černý, dlouhosrstý
- laekenois - šedý nebo červenohnědý, hrubosrstý
- malinois - červenohnědý, krátkosrstý
- tervueren - červenohnědý, dlouhosrstý